Kde zůstala novinářská etiketa?
Ačkoliv uplynula již řada dnů od slavnostního předávání pamětních medailí udělovaných u příležitosti 65. výročí vítězství nad německým nacismem zástupcem GENERÁLNÍHO KONZULÁTU RUSKÉ FEDERACE / dále GKRF/ v sále krajského úřadu dne 10. dubna t.r., jsem nucen se k této významné události vrátit, aby si plzeňská veřejnost mohla poopravit negativní hodnocení redaktorky MF DNES, paní Jitky Šrámkové, která byla na tomto shromáždění válečných veteránů přítomná.
Realizaci předávání pamětních medailí předcházelo zdlouhavé a komplikované vyhledávání vhodného sálu. Nakonec se obrátil v této záležitosti generální konzul státu Ruské federace se sídlem v Karlových Varech, s telefonickou žádostí přímo na hejtmanku plzeňského kraje doc. MUDr. Miladu Emmerovou, CSc., která umožnila, aby se slavnostní ceremoniál uskutečnil ve velkém zasedacím sále budovy krajského úřadu. Po organizační stránce byl celý program perfektně připraven. Na asi třiceti přítomných veteránech v průměrném stáří 85 let, bylo evidentně znát, že jsou slavnostní atmosférou dojati. Za předsednickým stolem seděla hostitelka, hejtmanka Plzeňského kraje MUDr. M. Emmerová, konzul ambasády států Ruské federace pan Alexander Budaev, předseda Krajského výboru Československé obce legionářské Ing.pplk.v.v. Ivan Čiliak a předseda Oblastního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu pplk.v.v. Jar. Maršák. Slavnostní ceremoniál byl zahájen úvodním slovem paní hejtmanky, která se mimo jiné zmínila o tom, že na sklonku 2. světové války zahynuli při bombardování Plzně její příbuzní. To, jak se později ukázalo, si neměla při dnešní svobodě slova i projevu dovolit. Po předání všech pamětních medailí zahájila svoji „novinářskou činnost“ přítomná redaktorka, paní Jitka Šrámková. Občan s normálním myšlením a slušným vychováním by se právem domníval, že normální a politicky nezaujatý novinář, by při takovéto slavnostní události dodržel novinářskou etiketu a slušnost při jednání s diplomatickým zástupcem státu, jehož příslušníci v boji proti německé, nacistické armádě přinesli oběť nejvyšší, více jak 20 milionů životů občanů a vojáků bývalého Sovětského svazu, spojence západních mocností a Československé republiky. To však by na jejím místě musel být jiný novinář a ne paní Šrámková, která má ve své pracovní náplni pravděpodobně vyšší politické úkoly. Ta místo toho, aby se obrátila na přítomné válečné veterány s dotazy na jejich zážitky z bojových akcí, tak zaměřila svoje dotazy k získání názorů některých veteránů na bombardování Plzně a závodu Škoda, které se uskutečnilo v závěru války, v dubnu 1945. Zástupci Ruské ambasády panu Budaeovi kladla provokativní a nemístné otázky jak se cítí v zastoupení země, která zlikvidovala v Katyni tisíce polských vojáků a podílela se na perzekuci vojáků Československé armády, kteří bojovali na Západní frontě, zejména jako letci ve Velké Británii. V souvislosti s tím se rovněž tázala, proč dnes nepředává medaile též našim veteránům, kteří bojovali na Západní frontě. Její novinářský galimatiáš si mohou zájemci vyhledat na internetu, nebo si přečíst deník MF DNES ze dne 12. dubna t.r. v kterékoliv knihovně města Plzně. Zločin v Katyni a perzekuce našich letců za Západu je pochopitelně odsouzení hodná a byla předmětem nesčíslných hodnocení historiků a omluv ze strany viníků.
Rozhodně však nepatřilo do programu slavnostního ceremoniálu, při kterém pracovník ruské ambasády, který svým věkem patří k nové generaci ruského národa, a který s přátelským úmyslem přišel, aby ocenil válečné útrapy veteránů Československé armády, kteří bojovali na východní frontě.
Z nepochopitelných důvodů se redaktorka MF Dnes Jitka Šrámková zaměřila se svými články na názory k bombardování Plzně a závodu Škoda 25. dubna 1945. Odvolává se na názory prý uznávaného historika Ivana Martinovského, který o těch, kteří nesouhlasí s bombardováním Škodovky prý tvrdí, že názory těchto lidí jsou pozůstatkem čtyřicetileté komunistické propagandy. Tak jako byl nesmysl tvrdit po válce, že Plzeň neosvobodili Američané, tak je při nejmenším naivní tvrdit, že 14 dní před koncem války byla Škodovka ještě schopna zásobovat německou armádu zbrojními výrobky. Že konec války je již otázkou několika dní věděl i samotný Hitler, který pro jistotu raději spáchal v dubnu 1945 sebevraždu. Nevím jak a kde pan Martinovský prožil poslední nálety na Plzeň a zda byl při tom ohrožen na životě. Mě bylo 25. dubna 1945 přesně 21 let a v době náletu jsem ležel se smíšenými pocity a značným strachem o svůj život pod vagonem na seřaďovacím nádraží vedle pivovaru. Měsíc před tím jsem totiž v pořadí již potřetí utekl z Německa, kde jsem nuceně pracoval v podzemní továrně v Nordahusenu, kde se vyráběly letecké motory a mezikontinentální rakety V-1 a V-2, kterými chtěl Hitler zvrátit výsledek války ve svůj prospěch. Chtěl jsem se vyhnout zničujícímu náletu, protože jsem očekával, že spojenci jej na tento důležitý závod rozhodně uskuteční. Nálet byl skutečně ke konci měsíce března 1945 proveden, ale ne na podzemní závod, nýbrž na ubytovnu nuceně nasazených pracovníků ze všech okupovaných států Evropy. Zahynulo tam několik stovek mladých lidí, kteří se těšili, že se vrátí po válce ke svým rodinám.
Závod zůstal ušetřen a tím i rakety, které byly urychleně odvezeny do USA, podrobeny vědeckému bádání a zdokonalení pro další možnou válku. Já jsem jedním z těch pomýlených, kteří jsou přesvědčeni o tom, že bombardovat Škodovku 14 dní před koncem války bylo zbytečné. Na podobné hodnocení by měli mít právo především zaměstnanci, kteří v té době v tomto závodě pracovali. Ti by měli oproti uznávanému historikovi jistě jiný názor. A možná by se k nim připojili i pozůstalí po amerických letcích, kteří při tomto náletu ztratili zbytečně své životy. Jak je nám starším známo, nálet byl předem ohlášen radiem prý proto, aby pracovníci Škodovky měli možnost se včas ukrýt v protileteckých úkrytech. Na toto „humanitární“ bombardování však doplatili posádky sestřelených letadel, na které se německé protiletecké baterie měli možnost náležitě připravit. Pamětníci, kteří tyto popisované události zažili na své vlastní kůži, nemají opravdu, ale opravdu potřebu se nechat ovlivňovat názory lidí, kteří v roce 1945 nebyli možná ještě na světě, nebo chodili do základní (obecné) školy.
Závěrem lze zcela oprávněně konstatovat, že redaktorka MF DNES Jitka Šrámková nesplnila v uvedeném případě svoje poslání, protože se při individuálních rozhovorech s válečnými veterány zaměřovala na problematiku náletů v Plzni a nikoliv na jejich vlastní zážitky z období války. Jestliže hejtmanka našeho kraje při svém úvodním proslovu se zmínila o svých soukromých vzpomínkách na bombardování Plzně v dubnu 1945, zcela určitě se tím snažila přiblížit k době, s níž souviselo toto setkání. Tak to pochopila většina zúčastněných. Způsob, kterým se přítomná novinářka snažila vyprovokovat na toto téma diskuzi, které zdaleka nebyla nosným programem tohoto slavnostního setkání veteránů z východu, se přibližoval svojí neseriózností bulvárním praktikám, což určitě neprospělo plzeňské části deníku DNES.
Aby tomu nasadila pořádnou korunu, spojila toto setkání a přidělování pamětních medailí s politickou diskriminací západních veteránů z padesátých let. Je zřejmé, že jednání novinářky Jitky Šrámkové bylo čistě účelové a z pohledu organizátorů tohoto slavnostního setkání a ocenění vyznamenaných vytváří dojem, že její jednání mělo za cíl poškodit a pošpinit její pravý význam.
Jar. Maršák
předseda oblastního výboru
Českého svazu bojovníků za svobodu
Článek "Váleční veteráni z východní fronty dostali medaile" z MF Dnes 12.dubna 2010 najdete v příloze.